MY FF - Věříš na kouzla? - 8.část

20. července 2010 v 15:27 | Hanka.piper
Teď jí ale chtěl ukázat svou další část, kterou ještě tak zdaleka neměla šanci poznat. Byl připravený to udělat a věděl, že ona po tom taky touží. Bylo to až moc krásné na to, aby to mohlo být skutečné, ale i kdyby to byl jen další sen, nechtěl to promarnit. Teď, nebo nikdy.

Přiložila své rty na ty jeho a vychutnávala si jejich chuť plnými doušky. Jako bezedný pohár s vínem. Tak dobrým, že by bylo hřích přestat pít. Vybavil se jí jejich první polibek. Tehdy v dešti...

"Chtěl jsem se ti přiznat k...Podívej, mám problém s gamblérstvím, ale pracuju na tom," nevěděla, proč má potřebu jí to říkat.
"Proč jsi měl pocit, že mi to musíš říct?"
"Já nevím. Jen mám pocit, že by to třeba mohlo nějak pokračovat."
"Proč máš pocit, že by to mohlo nějak pokračovat?" Zeptala se, i když to už sama věděla.
"Prostě...mám pocit, že tě políbím," než to dořekl, tak už se líbali. Bylo to tak intenzivní. Aspoň do doby, než natroubil taxík. Tehdy věděla, že nemůže dovolit, aby to zašlo dál. Ne, že by pak mohla litovat, ale prostě to nebyl její styl. Ne, když byla opilá. Na tohle musela mít čistou hlavu.


A teď ji měla...



Washinghton…Jeffersonův ústav…Kancelář Angely

Angela seděla u svého stolu a byla myšlenkami někde jinde. Někdo zaťukal na dveře. Hodgins.
"Ange, jsi v pořádku?"
"Jo, jo, jsem...jen...doufám, že to s Boothem dobře dopadne. Vím, že za ním Brennanová šla, ale nevím, jestli to tím napraví, nebo spíše zhorší. Nevím, co má v plánu."
"Určitě to dopadne dobře. A víš vůbec, proč Booth odjíždí?"
"Ne, ale mohli bychom to zjistit. Stačí zavolat na ty správné místa a snad budeme mít štěstí."

"Tak se do toho pusť. Já půjdu pomoct Ashley s tou příčinou smrti. Je to divné. Žádné zranění, které by mohlo způsobit smrt jsme zatím nenašli. Poslal jsem nějaké vzorky na toxikologii, kdyby náhodou...Už aby se Brennanová vrátila," dořekl to a odešel.
Angela se pustila do telefonování a zároveň hledala na síti a ve státních databázích, proč by chtěl někdo oběť mrtvou.


Boothův byt

Nikdy si nebyl ničím tak jistý. Tenhle okamžik, tenhle polibek - všechno k tomu směřovalo už hodně dávno. Pamatoval si každý její úsměv, každý její dotyk za ta dlouhá léta...a každý z nich směřoval k tomuhle. Proč ho to nenapadlo dřív?

Měl na to přijít dřív než se stalo tohle. A nemuselo to být jen to, mohlo to být cokoliv. A kdyby se to nestalo, přišel by na to vůbec někdy? Za rok? Za pět let? Když by ji držel v náručí, ale ona by už nedýchala? Muselo se stát něco, z čeho už není cesty zpátky, aby si to uvědomil, aby si to uvědomili oba? Věděl, že to taky tak cítí...jen nevěděl, co teď bude dělat.

"...co budeme dělat?" ozvalo se z jejích úst, když je pomalo oddálila od těch jeho. Jakoby četla jeho myšlenky. Jakoby byli jeden.
"To já nevím, ale tohle se nemělo stát. Měla by jsi radši odejít..."

Tohle jí nedávalo smysl. Nic z toho, ani trochu. Měla ve všem ráda logiku, a ikdyž v posledních pár minutách to moc logické nebylo, tohle byl vrchol. Nechápala, proč to dělá. Ona nechce odejít. Chce tady být s ním a vychutnat si...

...každý kousek jejího těla. Tak hrozně rád by zastavil čas a ponořil se do té jedné jediné vteřiny se ženou, kterou podle všeho měl před sebou posledních pár let, ale nikdy nevěřil, že by ji takhle milovat. Ano, miloval - miluje ji. Ale teď jí musí dát sbohem.


POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Domí Domí | 20. července 2010 v 18:46 | Reagovat

nee!!! sbohem ne!!! sakra!!! :-) ale je to super ff :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.