MY FF - Věříš na kouzla? - 4.část

17. dubna 2010 v 21:10 | Hanka.piper
"Já vím, ale zbytečně jsem tě vystavil nebezpečí a kvůli tomu jsi málem zemřela. Tohle už nemůžu nikdy dopustit..." konečně zvedl hlavu a ona uviděla jeho oči, které se plnily slzami. "Už nikdy..." zopakoval. Pohladil ji po vlasech a políbil na čelo. Rukou jí sjel na tvář a ona si ji přitiskla na kůži.

"Nemůžeš odejít. Jak to tady bez tebe zvládnu?" zeptala se jeho, ale vlastně i sebe a jen tak tak potlačovala slzy. Pokusil se o malý úsměv: "Rozhodně bezpečněji."

Jak tohle mohl říct? "Bezpečněji"? Nikde se nikdy necítila v takovém bezpečí, jako když byla s ním. Ale jak mu to má vysvětlit? Vždyť to neuměla vysvětlit ani sama sobě. Viděl to v jejích očích, jak je bezradná, ale nedokázal jí pomoci. Pravou rukou, kterou měl stále na její tváři, sjel přes krk až k jejímu levému rameni, naposledy se jí podíval do, teď už vlhkých, očí a odešel.

Bylo to jako by se nemohla pohnout. Chtěla se za ním rozběhnout a říct mu, že tady musí zůstat, že nesmí odejít a nechat ji tady samotnou. Že udělá cokoli. Ale něco ji drželo přikovanou k podlaze. Slzy jí pálily v očích, že skoro neviděla, jak Booth zachází za platformu a ztrácí se v dálce...


"Boothe?" když dopadl na zem, rychle se k němu rozběhla. "Boothe? No tak, slyšíš mě? Co se ti stalo?" už se nemusela ptát, když uviděla krvácející ránu na jeho levém boku. "Ale no tak, Boothe, poslouchej mě. Musíme se odtud dostat."

"Kůstko? Jsi celá?" otevřel oči a první, co uviděl, byla její tvář. Už se cítil o moc lépe. "To bude dobré, Kůstko. Dostal jsem se i z větší šlamastiky..."

"Dobře, pojď, vstaň," snažila se mu pomoci na nohy. Vůbec přitom nevnímala boles v paži, které vystřelovala při každém pohybu.
"Ty jsi zraněná," nebyla to otázka, spíše konstatování skutěčnosti.
"Ale to nic není. Rychle, musíme se odtud dostat..."


Nemůže ho přece znovu ztratit. To nejde. Vymanila se z myšlenek, které se jí honily hlavou a přinutila své nohy, aby se pohnuly. Boothe. Boothe! "Boothe!" konečně jí hlasivky začaly poslouchat. Když ale vyběhla z kanceláře, uvědomila si, že už je příliš pozdě. Je pryč.

Tentokrát se sesypala ona. Padla na kolena a začala plakat. Svět kolem ní přestal existoval, protože už v něm nebyl on. Když Angela vyšla z kanceláře a uviděla ji na zemi, hned se k ní rozběhla.

"O bože, zlato, je ti něco? Tempy? No tak, no tak, co se stalo?" snažila se z ní dostat informace její nejlepší kamarádka.
"Je pryč..." to jediné ze sebe dokázala dostat a znovu se dala do pláče.
"Dobře, dobře, zlatíčko, bude to v pořádku. Pojď ke mě..." utěšovala ji Ange a přitáhla si ji k sobě.

Boothův byt

Bál se, že ji ztratí, ale to nemohl dopustit. Musí je odtud dostat. Hned.

"Kůstko, tudy," řekl a ukázal k dveřím na pravé straně.
"Dobře," přikývla a vydali se tímto směrem. Otevřela dveře a ujistila se, že čistý vzduch. Prošli několika místnostmi, až se konečně dostali ven. Byla tma, asi něco kolem druhé ráno. Ušli ještě několik desítek metrů, dokud si nebyli jisti, že jsou v pořádku. Zastavili se u nějakého skladiště.

"Kůstko, musíme pokračovat. Musíme tě dostat do nemocnice," řekl jí Booth.
"Mě? Spíš tebe," řekla a pokusila se o malý úsměv. "Podívej, tak noha se musí hned ošetřit," když to dořekla, začala mu ráno prohlížet. Nebylo to tak zlé, jak to na první pohled vypadalo a ona si byla jistá, že to přežije. Ulevilo se jí.

"A co tvoje ruka? Bolí?" zeptal se jí Booth.
"Ani ne," zalhala. Nechtěla mu přidělávat starosti.
"Nemyslím, ukaž mi to," řekl s vážným výrazem ve tváři a tak Tempy udělala, co po ní chtěl. Oddělala si provizorní obvaz a sundala si sako. Natočila se, aby si mohl zranění prohlédnout.

Jemně se jí začal dotýkal kůže kolem rány.
"Je to čistý průstřel. Kulka je pryč," řekl a vzal si z kapsy čistý kapesník a pokusil se trochu ráno očistit. Cítil jak jí naskakuje husí kůže.
"Musí ti být zima," řekl a stále se jí dotýkal - po celé délce její ruky. Ne jen na rameni. Tempy se k němu otočila čelem a on ji stále držel. Dívali se navzájem do očí a byli velmi blízko.
"Ne, není mi zima, ale asi bychom už měli jít..."

Booth se při této myšlence zastavil nad balením svých věcí a zůstal stát. Pořád přemýšlel, jestli se to mohlo stát i jinak. Kdyby jí o tom neřekl, nikdy by za ním nešla a tohle by se nikdy nestalo.

Byt Brennannové

Tempy seděla zabalená v dece na pohovce a dívala se na vyplou obrazovku televize. Nohy měla přitáhlé k tělu a stále plakala. Ange k ní přistoupila s čálkem čaje v ruce.

"Stačí ti čaj, nebo chceš něco jiného?" zeptala se jí. Tempy je zakroutila hlavou. Ange položila šálek na konfernční stolek a přisedla si k ní.
"Vím, že to pro tebe musí být těžké, zlatíčko, ale musíš se s tím vyrovnat. Booth to taky nechtěl, ale musí to udělat. Oba se musíte pohnout dál."


POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Baruš Baruš | 18. dubna 2010 v 15:29 | Reagovat

je to úžasný!!!!!!!!!! další!!!!!!! =) co nejrychleji prosím!!!! =)

2 Domí Domí | 18. dubna 2010 v 19:10 | Reagovat

super!!!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.